Na toto ME jsme se v našem klubu tentokráte připravovali vcelku zodpovědně. Byly objednány dvě stavebnice Le Taxi a já jsem již po Novém roce začal se stavbou nového větroně Ptáček. Jiří Z. Ve snaze zúčastnit se tohoto mistrovství se cca 3 týdny před odjezdem pustil do stavby větroně R 49.

Včetně sedmi starých modelů, bylo tedy v plánu v Německu létat s 12-ti letadly. Mirek L. ale nakonec stavbu jednoho Le Taxi přerušil. Ve středu 10.6., v půl sedmé ráno, nás 10, dvěma auty, odjíždělo z naší vesnice směr Německo – město Suhl.

Cesta po dálnicích, přes Prahu, Ústí nad Labem, do Drážďan a odtud opět po dálnici až k Erfurtu, proběhla vcelku bez problémů. Bloudili jsme pouze v Praze (po přejetí odbočky na Teplice) a potom, až v závěru cesty, při hledání letiště v Suhlu. Kolem druhé hodiny odpolední jsme parkovali v cíli naší cesty.

Velkým překvapením pro nás bylo, že v podstatě kromě přítomnosti Čechů a Slováků, toho moc na letišti nenasvědčovalo o tom, že se zde koná nějaké Mistrovství Evropy. Němci pouze odpoledne otevřeli hangár, kde proběhla registrace přítomných - jak se registrovali ostatní, když termín byl do středečního večera, je pro mě záhadou. Večer hangár zavřeli a šli domů. To, že je „na place“ kolem třiceti lidí bez zázemí, je zřejmě nevzrušovalo. Až téměř potmě se nám náhodou podařilo zjistit, že jednomu ze Slováků byly svěřeny klíče od sociálních zařízení, kde však čelalo další překvapení – tekla pouze studená voda. Čekal bych od takové soutěže mnohem lepší připravenost a zabezpečení (se slzou v oku jsme vzpomínali na Slovensko 2007). Ještě ve středu před setměním jsme seskládali naše modely a na chvíli jsme si šli zalétat. Již tradičně bylo tento večer, vytažení na šňůře , pro měkteré modely premiérové (Ptáček, jedno Le Taxi, R 49, Pavlův Tygr).

V noci ze středy na čtvrtek se značně ochladilo, pršelo a foukal silný nárazový vítr. Nejdříve mě vzbudil rachot našeho altánu, který dolámaný zkončil na stanu, ve kterém spokojeně odfukovali Jiří a Ivan. S Martinem S. Jsne ho složili do bezpečí. Než jsem stačil usnout, bylo slyšet, jak vítr odnáší ve stanovém městečku nějaký další přístřešek. Brzy nad ránem jsme měli další budíček, když přes naše tábořiště přeletěl jeden velký pořadatelský altán. To už nás ale bylo vzhůru více, protože to trosky tohoto přístřešku „braly“ rovnou přes naše stany (3 poškodil) a bez újmy nezůstalo ani Pavlovo auto. Dva zbývající polorozpadené pořadatelské altány jsme raději přivázali k hangáru. Na ranním brífingu jsme se dověděli, že počasí se během dne nemá zlepšit a proto se létání odsouvá až na příští den. Než celý den prožít v promáčených stanech, jeli jsme s částí naší výpravy, jedním autem, do cca 70 km vzdáleného muzea automobilů Wartburg v Eizenachu. Muzeum mě vcelku zklamalo (čekal jsem něco trochu většího), ale alespoň jsme se podívali po Německu jinak, než z dálnice.

V pátek ráno již počasí vypadalo, že se trošku umoudřilo – už nepršelo a tak bylo v plánu odlétat co nejvíce ze šesti kol načí kategorie – větroně. Sice stále foukal dost silný vítr, naštěstí přesně v rovině letiště, takže tolik nedocházelo ke křížení vlečných šňůr a gumicuků jako v Itálii, a tak to vypadalo, že budeme mít během cca dvouhodinových kol dostatek času včech našich 10 větroňů prostřídat i s případnými přestávkami v případě velmi silného větru, nebo deště. Tato „pohoda“ však pro nás zkončila po dvou kolech, kdy pořadatelé „operativně“ zkrátili další kola na polovinu a tím jsme se na ploše, kde bylo jinak stále dosti chladno, začali pěkně potit, abychom všichni stihli v časovém limitu odlétat. Tento zmatek a jakákoli nemožnost čekat na „lepší“ počasí, měli zřejmě hlavní podíl na postupném zničení Pavlova i Ivanova Tygra a Michalova Rhöna. I přes vlekání zkušenými, citlivými vlekaři, křídla těchto modelů nevydržely prudké nárazy větru. Otovi s třetím Tygrem se jej, po rozhoupání, nepodařilo stabilizovat a vítr tento model odnesl daleko za letiště mezi stromy (večer před setměním, se nám ho, opravitelně poškozeného, podařilo najít). Hůře dopadli kolegové z klubu Dvořákovi spejličkáři, kteří nebyli tak úspěšní jako my a jeden ulétnutý model nenašli. Mě přijemně překvapily letové vlastnosti mého nového modelu Ptáček, se kterým jsem se postupně tak zžíval, že se mě povedly zalétnout 2 maxima a ke třetímu, které bylo podmínkou postupu do finálového rozlétání , mě chybělo méně než půl minuty. Dalším velkým překvapením pro mě byly lety mého syna Zdeňka, který, ač toho nemá moc nalétáno, v tomto nepříznivém počasí svého Rhöna nejen nerozbil, ale podařilo se mu zalétnout 5 pěkných bodovaných letů (šestý jsme kvůli nepřízni počasí v časovém limitu již nestihnuli.

Závěrečné – rozlétání všech jedenácti finalistů se ještě v pozdní odpoledne létalo bez naší účasti a zajímavé bylo téměř společným startem.

Kromě účasti Ivana s GAS-BAGem v kategorii 1/2A Electric, pro náš klub soutěžní létání pátečním večerem zkončilo. V sobotu a v neděli se již počasí umoudřilo a bylo krásně. Sobotu jsme prožili pozorováním klání soutěžících v ostatních kategoriích. Někteří z nás pomáhali Ivanovi a kolegovi Laďovi z Plzně s časomírou při jejich letech v kategoriích 1/2A Electric a Electric Oldtimer Elot.

Odpoledne se část našeho klubu nabídla pomoci italským kolegům najít jejich ulétnutý model (pomocí dalekohledů jsme měli vcelku přesně lokalizované místo jeho přistání – v lese cca 1,5 km za vesnicí Goldlauter), 50 takto „vydělaných“ EURO se hodilo na nákup pohonných hmot při zpáteční cestě.

Neděle již byla ve znamení zpáteční cesty domů. Dopoledne jsme vše sbalili, uklidili, rozloučili se se známými a kolem poledne jsme vyrazili směr ČR. Kolem šesté hodiny odpolední jsme v pořádku dorazili domů.Ještě v Něnecku před odjezdem jsme dostali pozvánku na příčtí ME, které se má konat v ČR v Jeseníkách a tak se již nyní těšíme, že vše s naší účastí bude mnohem jednodužší a hlavně doufáme, že celá tato akce bude mnohem lépe připravena. Z.S.

FOTOgalerie